Někdy v sobotu po poledni jsem koukal na meteoradar a hlásili déšť na celé odpoledne. Ven se mi moc nechtělo a vůbec jsem si nebyl jistý, jestli se na Chillibraní zajdu podívat. Nakonec zvítězila moje zvědavost, sedl jsem do auta, a i přes nutnost deštníku (který jsem samozřejmě neměl) jsem se rozjel směr brněnské koupaliště Riviéra.
Množství stánků s jídlem a různými jinými pálivými dobrotami bylo srovnatelné s předloňským ročníkem, ale lidí tu mnoho nebylo. Myslím si, že to do deště vytáhlo jen skalní nadšence, zvědavce jako jsem já a fanoušky soutěžících z Chilližrouta. Skoro všichni návštěvníci se schovávali v zastřešených místech koupaliště a já jsem si tak mohl vybírat, u kterého stánku začnu s mlsáním.
Většinou na podobné festivaly chodím alespoň trochu hladový. Tentokrát jsem před tím obědval, což byla myslím chyba. Moc se mi do ochutnávek nechtělo a vybral jsem si tak jen pár věcí, co mne opravdu zaujaly. Zaparkovaným foodtruckům Roburrita a mému oblíbenému Anne’s foodtruck jsem odolal. Ani indická kuchyně mě nenalákala. Co jsem však musel vyzkoušel bylo burrito od Bistro Bastardo. Je to jedno z bister, které mám v plánu navštívit. Moji kamarádi mi říkali, že je skvělé. Tady na festivalu jsem vyzkoušel jejich Pastor burrito a byla to pecka. Moc mi nechutná kukuřice, takže mexické kuchyni obecně moc nefandím. Jejich nakládané trhané vepřové však z tohoto burrita udělalo jeden z nejlepších sandwichů, co jsem v poslední době jedl.
Na rozdíl od mých kamarádů mě úplně nezajímaly stánky s pálivými omáčkami. Nebylo to proto, že bych se pálivého bál, chilli papričky a pálivá jídla jím i několikrát do týdne. Jde o to, že jsem tři roky po sobě chilli pěstoval a mám zásobu papriček a různých omáček asi tak na tři generace dopředu. Samozřejmě jsem něco málo ochutnal, respektive kamarádi mně zase vyhecovali abych ochutnal tu nejpálivější papričku, co tu návštěvníkům nabízeli. Nevím přesně jaká odrůda to byla, ale měla přes 1 000 000 SHU a celkem zahřála.
Když jsem se vzpamatoval z návštěvy pekla, dostal jsem chuť na sladké. Šel jsem na jistotu k holkám z Cupcakerna. Kromě tradičních cupcaků měly i jeden s mangem a chilli. Ten jsem musel ochutnat, a navíc jsem si dal můj oblíbený borůvkový. Korpus byl lehounce nadýchaný a vláčný a krém krásně hustý a plný chuti. Chilli tam bylo jen jako pikantní tečka.
Protože je chillibraní trošku extrémnějším foodfestem, tak tu byl i stánek Worm up, který prodával křupavé slané červíky jak jinak než dochucené chilli. Chtěl jsem si stejně jako kamarád David vzít jedno balení domů, ale raději jsem nejprve ochutnal malý košíček. Jídla z hmyzu na první pohled moc chutně nevypadají, ale už jsem jich dříve pár jedl a pokaždé mi chutnaly. Tito červíci však nebyli nic moc. Sice hezky křupali, ale jinak to žádnou chuť nemělo. Na předminulém ročníku měli cvrčky v bylinkovém másle a ti mi chutnali o dost více.
Abych toho pálivého a sladkého neměl málo, tak jsem nakoupil různé čokoládové bonbony od Čokoládové lanýže Tereza. Měli spoustu různých druhů samozřejmě pálivé i nepálivé. Ty jemně pálivé byly moc dobré. Kombinace krémové čokolády a jemně štiplavé chuti je dokonalá. Ostatně to už vím dlouho, protože přesně tuto kombinaci tak proslavil můj oblíbený film Čokoláda. Pro otrlejší mlsouny nabízeli i verzi s morugou. To už bylo podle mě trošku přes čáru a já byl zase na deset minut na výletě v pekle.
O půl šesté začínala na pódiu soutěž Chilližrout, kde se ti nejstatečnější borci utkali v pojídání věcí, které bych jen stěží nazval slovem potravina. Normálně bych si počkal na vítěze, protože v závěrečných kolech bývá soutěž napínavá a všichni fandí svému favoritovi. Já byl ale promočený a nějak se na mě dostavila únava. Nebýt špatného počasí, myslím si, že by byl letošní ročník Chillibraní skvělý. Takto to ale většinu lidí odradilo a celkově mi přišlo, že na festivalu panovala trochu smutná nálada. Věřím však, že to pořadatele neodradí a příště už se všechno povede na výbornou