Lucku Minářovou sleduji na YouTube a Instagramu asi dva roky. Dostal jsem se k ní vlastně docela náhodou. V době, kdy jsem hledal práci a v Aktinu, kde Lucka pracovala, hledali programátora. Výběrové řízení mi sice úspěšně nedopadlo, ale její příspěvky jsem od té doby pravidelně odebíral. Věděl jsem, že vloni pořádala Lucka fitness zájezd do Chorvatska, který vypadal moc dobře. Když pak přidala příspěvek, že se letos jede zase, neváhal jsem ani chvíli a přihlásil se.
No dobře…malou chvíli jsem váhal, protože na fitness výlety většinou chlapi moc nejezdí. Na jaře jsem byl s Jančou Vaňkovou na Zpět ke kořenům a byl jsem tam jediný muž. Musel jsem si tedy ověřit, jestli tam na všechny ty holky nebudu zase sám. Od Markéty Baginské, která je spoluorganizátorka tohoto zájezdu, mi přišla odpověď, že pokud pojedu, budeme chlapi na pobytu minimálně dva, což mi pro rozhodnutí se stačilo.
Autobusem jsem nikam nejel už fakt dlouho a po této cestě do Chorvatska vím, že zase dlouho nepojedu. Dopravu zaštiťovala cestovní kancelář, která obsadila volná místa v autobuse dalšími cestujícími, kteří nepatřili k našemu výletu. Vyvolalo to drobné zmatky s rozsazením a chvíli trvalo, než jsme mohli odjet.
Moji další obavu, že budu na dovolené jediný alkoholik, překonaly Pája s Luckou, které si ještě před odjezdem bouchly láhev šampusu. To byla bohužel poslední pozitivní věc na cestě tam. Pár týdnů před odjezdem mi začaly problémy se skřípnutým mezižeberním nervem a zrovna v autobuse se to nepříjemně ozvalo. Sedadla ve „žluťáku“ jsou oproti těm, na kterých jsem seděli my, hotový luxus. Spát se mi nedařilo a tak jsem se několik hodin kroutil jako had, abych to nějak vydržel.
Opravdové zmatky nastaly až po příjezdu. To jsem ale tak trošku čekal – přeci jenom přijeli jsme na Balkán. Autobus nás vyhodil před resortem, kde jsme měli být ubytovaní, někdy po osmé hodině. Check-in mohl být nejdřív ve dvě. Šli jsme se mezi tím projít do Umagu, což bylo město, vedle kterého se resort nacházel. Cestou jsme mohli navázat první známosti. Taky vyvstala otázka, s kým vlastně budu na pokoji. Jel jsem sám a druhý kluk tam byl s přítelkyní. Naštěstí Irča s Terkou, které jsou v Lucčině skupině #jedunavýkon se uvolily, že to se mnou zkusí.
Apartmány, ve kterých jsme byli ubytovaní, nebyly nic moc. V tom, který nám s holkama přidělili, nebyly oddělené postele. Mně by to nevadilo, ale chápu, že mít na pokoji neznámého kluka a ještě s ním být hned v jedné posteli, už bylo trochu moc. Už jsem se smiřoval s tím, že si budu shánět náhradní ubytování, když si to s námi jiná skupinka vyměnila. Tímto jim ještě jednou děkuji a omlouvám se, že dostali horší pokoj, než měli původně.
Druhý den ráno mělo všechno začít. Čekala nás první hodina cvičení. Cvičit jsme měli každý den kromě středy dvoufázově – hodinu ráno, hodinu navečer. Ranní tréninky měly být těžší a mohli jsme si vybrat, jestli je budeme mít s Luckou formou crossfitu nebo s Markétou formou běžecké průpravy. První tréning byl každopádně společný a měli jsme týmový AMRAP. Musím říct, že jsem se celkem zapotil a bylo mi jasné, že tady to nebude žádné cvičení pro začátečníky. Já běžně cvičím hlavně kulturistické tréninky, kde si vše jedu pomalu kontrolovaně a zaměřuji se na techniku. Tady to bylo hlavně o vytrvalosti, která není mojí silnou stránkou.
Přes den jsme trávili čas hlavně na pláži. Válecí dovolené mě obecně moc nebaví, ale tady jsem po tréninzích byl natolik vyštavený, že jsem si rád poležel. Když mi bylo vedro, zašel jsem si do stínu nebo se osvěžit na pivo. Stánek s točeným Braníkem byl kousek. Asi tu nemusím vysvětlovat, že to bylo to nejlepší pivo široko daleko, protože místní pivo nikdo pít nechce, zvláště když stojí v přepočtu 80 až 100 korun. To je na Chorvatsku asi ten největší problém – je tu fakt draho.
První večerní trénink měla na starosti Markéta a po pár minutách zničujícího kruháče nám bylo jasné, že Markéta nás nebude šetřit ani trochu. Její tréninky byly takové malé peklo. Já jsem zvyklý cvičit po jídle. Tady to bylo přesně naopak, nejprve trénink, až pak jídlo. Navíc bylo asi 35 stupňů ve stínu, což vám energii fakt nepřidá. Odměna v podobě večeře byla fajn, ale celkově jídlo bylo maximálně průměrné. Všechno klasika all-you-can-eat, takže typičtí řízkáči se naprali a ještě si mohli nabrat plné tašky na potom. Já se držel převážně fitness stravy – kvalitní bílkoviny v podobě nějakého masa, komplexní sacharidy z rýže a brambor, zelenina a nějaká sladkost jako dezert. Je fakt, že vzhledem k extrémnímu výdeji jsem se v jídle nijak omezovat nemusel, ale to poslední co chcete na dovolené, jsou střevní potíže. A na ty já mám většinou smůlu.
Nebudu vám popisovat průběh každého našeho dne Fitness dobrodružství, protože se vše v zásadě opakovalo. Ráno trénink, pak snídaně, přes den opalovačka a pivko, večer trénink, pak večeře a před spaním se zašlo někam na drink nebo na zmrzlinu. Trochu změna nastala třetí den, kdy si Lucka při svém ranním tréninku rozsekla holeň až na kost. Bylo mi jí upřímně líto. Měla před závody a tohle zranění jí překazilo všechny plány. Moje plány na přežití pokazila zpráva, že odteď všechny naše tréninky povede Markéta.
Chtělo to hodně přemáhání a přemlouvání mých stehen k pohybu, abych zvládl prvních šest cvičení. Potom jsme měli den volna. V plánu bylo jet vláčkem do Umagu, kde na nás měla čekat pronajatá jachta. Vzhledem k místním podmínkám jsem čekal rozpadlou kocábku, kterou nad vodou drží jen vůle kapitána. K mému překvapení byla naše loď v dobrém stavu a byla i docela velká, takže se nás tam všech čtyřicet v pohodě vešlo. Pluli jsme směrem k nějakému místu, kde se natáčel Vinetoo. Holky se opalovaly, hrála nám pohodová taneční hudba a já si připadal jak ve videoklipu. Přeci jenom jiní pánové musejí napřed nechutně zbohatnout, aby se mohli někam plavit na jachtě plné krásných bikin. Mně stačila jen trocha odvahy a přežít pár tréninků.
Pirátská jeskyně, kterou jsme museli tak trochu povinně navštívit, byla rozhodně zklamáním dne. Za 10 kun jste mohli vyjít pár schodů k jeskyni, ve které byl bar a za dalších 35 kun si v něm objednat pivo. Během naší návštěvy nám na lodi připravovali oběd a naštěstí se dalo během čekání koupat a dokonce i potápět. Grilovaná makrela, kterou nám posádka připravila, nebyl žádný zázrak. Vzhledem k podmínkám vaření na lodi, to ale, myslím celkem ušlo. Plavba zpět do Umagu byla trochu ospalejší. Přeci jenom po celém dni na slunku, už jsme byli docela unavení. Těch pět Karlovaček, co jsem cestou zvládl vypít, na tom také mělo svůj podíl. Z lehce unavené atmosféry nás vytrhla až možnost si z lodě zaskákat do vody. Kapitán z toho nebyl moc nadšený, obzvlášť když jsme skákali z prostřední paluby, ale my byli štěstím bez sebe. Tahle plavba za to rozhodně stála.
V pátek jako závěrečné cvičení si pro nás holky připravily menší závody. Sestávaly ze tří workoutů. Nejprve 200 skoků přes švihadlo a kilometr běh na čas. Druhá byl AMRAP série angličáků, dřepů a kliků. Na závěr 100 skoků přes švihadlo, 50 sedů-lehů (80/40, 60/30, 40/20, 20/10). Můžu s upřímností říct, že jsem lemra. Ve všech kolech jsem patřil k těm nejhorším a fakt obdivuji holky, jak skvěle to zvládaly. U běhu mi navíc podjela noha a trochu jsem si vyvrknul kotník. Zbytek pobytu jsem kulhal. V pátek večer nás ještě čekalo závěrečné společné focení od fotografů Dominika a Karolíny. Přestože nejsem romantický typ, tak atmosféra západu slunce měla něco do sebe. Teprve tam mi došlo, jak moc se mi tady líbí a že už to vlastně celé končí.
Sobotní den jsme už necvičili a měli volný program. Někteří se šli projít do Umagu a někteří využili poslední možnosti se vykoupat v moři. Cestu do Brna jsem skoro celou prospal, takže byla výrazně příjemnější než cesta tam.
Celkově vzato bylo Fitness dobrodružství 2019 fakt pecka. Tam jsem odjížděl sám a zpátky se vracel se spoustou kamarádek a spoustou úžasných zážitků. Děkuji Lucce a Markétě za skvělou organizaci a možnost se zúčastnit. Všem holkám bych pak chtěl poděkovat za skvělou společnost, byly jste super. Pokud to půjde, pojedu na přesrok zase.